Přesto se stalo něco nečekaného. Místo nekončící euforie a kolektivního pocitu štěstí se naše společnost propadá do zvláštního stavu frustrace, úzkosti a existenční prázdnoty. Často slýcháme větu: „Lidi se dneska mají tak dobře, že už nevědí, co by dělali.“ Tento výrok, který může na první pohled znět jako povzdech starší generace nad zmlsaností té mladší, v sobě skrývá hlubokou sociologickou a psychologickou pravdu. Proč nás vlastně absolutní komfort a blahobyt nečiní šťastnými?
Od boje o přežití k boji s vlastním vědomím
Pro pochopení dnešního stavu je nutné podívat se na lidskou evoluci. Po stovky tisíc let byl lidský mozek kalibrován na jediný hlavní cíl: přežít. Naši předkové řešili akutní, hmatatelné a jasně definované hrozby. Kde sehnat jídlo, aby rodina neumřela hlady? Jak se zahřát v nadcházející zimě? Jak se ubránit nepřátelskému kmenu či divoké zvěři? Všechny lidské kapacity, síla i mentální síla byly plně vytíženy řešením základních životních potřeb.
Změna na vrcholku Maslowovy pyramidy
Americký psycholog Abraham Maslow popsal hierarchii lidských potřeb jako pyramidu. Na jejím základě leží fyziologické potřeby a potřeba bezpečí. Teprve nad nimi se nachází potřeba sounáležitosti, uznání a na samotném vrcholku pak seberealizace. V minulosti strávila drtivá většina lidstva celý svůj život bojováním o spodní dvě patra této pyramidy.
Dnešní moderní západní člověk má však spodní patra pyramidy prakticky garantovaná. Výsledkem je, že jsme se masově přesunuli do nejvyšších pater. Zatímco fyzické bezpečí máme vyřešené, ocitli jsme se na neprozkoumaném území hlubokých psychologických a existenčních otázek. A ukazuje se, že řešení otázek typu „Kdo jsem?“, „Co je mým posláním?“ nebo „Proč nejsem dostatečně šťastný?“ je pro lidskou psychiku v mnoha ohledech náročnější než hledání úkrytu před deštěm.
Hedonická adaptace: Past na lidský dopamin
Jedním z hlavních důvodů, proč nás blahobyt nenaplňuje, je fenomén známý jako hedonická adaptace (neboli hedonický běžecký pás). Jde o psychologický mechanismus, díky kterému si lidé velmi rychle zvyknou na jakoukoliv novou, i tu nejskvělejší životní situaci, a berou ji jako nový standard.
Když si koupíte nové auto, máte z něj prvních několik dní či týdnů obrovskou radost. Po pár měsících se však z luxusního vozu stane pouhý dopravní prostředek a váš pocit štěstí se vrátí na původní, neutrální úroveň. Stejně to funguje s teplou vodou, chytrými telefony, cestováním do zahraničí nebo dostatkem jídla. Všechny tyto věci, které by pro naše předky byly zázrakem, dnes vnímáme jako absolutní samozřejmost. A jakmile je něco samozřejmé, přestává to generovat radost.
Dopaminová přesycenost
Lidský mozkový systém odměn je založen na neurotransmiteru dopaminu. Dopamin nás nutí hledat nové podněty, objevovat a dosahovat cílů. V dnešním světě jsme však vystaveni neustálému, neomezenému přísunu levného dopaminu. Sociální sítě, neustálá notifications na telefonu, přístup k jakémukoliv filmu či seriálu na jedno kliknutí, nakupování z domova – to vše zaplavuje náš mozek dopaminem bez jakéhokoliv reálného úsilí.
Výsledkem je, že naše receptory jsou otupělé. Běžný život se nám zdá nudný, šedivý a pomalý. Protože už nemusíme vynakládat úsilí na přežití, hledáme stále silnější, vyostřenější a bizarnější podněty, abychom vůbec něco cítili.
Paradox volby a paralyzující nadbytek
Dalším průvodním jevem dnešní doby je takzvaný paradox volby, který popsal americký psycholog Barry Schwartz. Žijeme v iluzi, že čím více možností máme, tím svobodnější a šťastnější budeme. Realita je však přesně opačná.
Dnes si musíme neustále vybírat:
- Jakou si zvolit kariéru z tisíců existujících profesí?
- Kde žít, když můžeme pracovat odkudkoliv na dálku?
- Jakého partnera si vybrat z tisíců profilů na seznamovacích aplikacích?
- Jaký z padesáti druhů jogurtů si koupit v supermarketu?
- Na jaký z desítek tisíc filmů se večer podívat?
Příliš velká nabídka vede k takzvané paralýze rozhodování. Místo toho, abychom byli rádi za pestrost, jsme ve stresu z toho, zda si vybereme správně. A co je ještě horší: jakmile si vybereme, jsme neustále pronásledováni myšlenkou, že některá z neandatých alternativ mohla být lepší. Tento jev se nazývá FOMO (Fear of Missing Out – strach z toho, že nám něco uteče). Nadbytek možností tak systematicky zabíjí naši schopnost být spokojeni s tím, co právě máme.
Vynalézání umělých problémů: Když chybí reálný nepřítel
Biologicky jsme nastaveni tak, abychom identifikovali hrozby a řešili problémy. Pokud náš život neobsahuje žádné reálné, život ohrožující překážky, náš mozek nepřestane tyto hrozby hledat. Místo toho začne dramaticky zvětšovat drobné nepříjemnosti a vytvářet z nich globální krize.
Zde se rodí pojem First World Problems (problémy prvního světa). Jedná se o situace, které jsou z hlediska lidské historie zcela banální, ale pro dnešního přesyceného člověka představují zdroj hluboké frustrace a hněvu:
- Wi-Fi připojení je v kavárně o něco pomalejší, než bychom si přáli.
- Kurýr přivezl jídlo o deset minut později a hranolky už nebyly dokonale křupavé.
- Někdo na sociálních sítích vyjádřil jiný názor na nepatrné téma a my pociťujeme potřebu vést celodenní slovní válku v komentářích.
- Káva z automatického kávovaru nemá tu správnou pěnu.
Když lidé nemají reálné starosti o to, zda budou mít co jíst nebo zda neumrznou, jejich adaptivní mechanismy začnou za existenční hrozbu považovat i to, že někdo použil nesprávné slovo nebo že venku prší v den, kdy plánovali piknik. Vytváříme si umělé konflikty, hádáme se o mikroskopické odchylky od našeho ideálu a pěstujeme v sobě kulturu přecitlivělosti.
Od hmatatelné práce k abstraktnímu vyprázdnění
Významný posun nastal také v samotné povaze lidské práce. Po většinu historie člověk viděl přímý výsledek svého úsilí. Zasel obilí a na podzim ho sklidil. Postavil dům a viděl, jak v něm jeho rodina žije. Vyrobil boty, v nichž pak někdo chodil. Práce byla fyzicky náročná, ale měla jasný, hmatatelný smysl a přinášela okamžitou zpětnou vazbu.
Dnes obrovské procento populace pracuje v kancelářích nebo na dálku od počítače. Náplní práce bývá přesouvání dat z jedné tabulky do druhé, psaní e-mailů, optimalizace procesů nebo schvalování dokumentů, které nikdo nečte. Americký antropolog David Graeber pro tento fenomén ražil pojem Bullshit Jobs (nesmyslná zaměstnání).
„Obrovské množství lidí stráví celý svůj pracovní život plněním úkolů, o nichž si sami myslí, že by se bez nich svět zcela jistě obešel. Tato absence smysluplnosti je hlubokým psychologickým násilím páchaným na lidské duši.“
Když člověk tráví osm hodin denně činností, jejíž reálný dopad je neviditelný nebo nulový, začne pociťovat odcizení. Peníze sice na účet přijdou, ale pocit dobře odvedené práce a smysluplnosti chybí. A tento deficit se pak snažíme kompenzovat nadměrnou spotřebou, hromaděním věcí nebo neustálým vyhledáváním zážitků.
Kult perfekcionismu, biohackingu a hyper-optimalizace
Absence reálných problémů vedla také k tomu, že jsme se stali posedlými sami sebou. Zaplavil nás kult seberozvoje, vyhoření z vlastní dokonalosti a touha po neustálém vylepšování všeho, co děláme.
Moderní člověk už nestačí jen normálně žít. Musí:
- Měřit svůj spánek pomocí chytrých prstenů a hodinek a stresovat se tím, že jeho fáze hlubokého spánku byla o 10 % kratší, než doporučuje aplikace.
- Optimalizovat svou stravu skrz přerušované půsty, keto diety, počítání makroživin a doplňky stravy.
- Provozovat biohacking, otužovat se v ledové vodě v šest ráno, meditovat přesně 20 minut a vystavovat se rannímu slunečnímu svitu pro správné nastavení cirkadiánního rytmu.
- Budovat osobní značku a prezentovat svůj dokonale uspořádaný život na sociálních sítích.
Místo toho, abychom si komfort užívali, vytvořili jsme si z něj novou dřenici. Z vlastního těla a mysli jsme udělali projekt, který je potřeba neustále řídit, opravovat a vyhodnocovat. Tento neustálý tlak na optimální výkon ve všech oblastech života vede k paradoxnímu stavu: jsme vyčerpaní z toho, jak moc se snažíme žít „dokonalý“ a „šťastný“ život.
Ztráta komunity a epidemie osamělosti
S růstem blahobytu a individuální nezávislosti došlo k dalšímu vedlejšímu efektu: k rozpadu tradičních komunit. V minulosti byli lidé odkázáni jedni na druhé. Bez sousedské výpomoci nebylo možné postavit dům ani sklidit úrodu. Rodiny žily mezigeneračně, lidé se potkávali na návesních slavnostech, v kostelích nebo ve spolcích.
Dnes si díky penězům můžeme koupit naprostou soběstačnost. Nepotřebujeme souseda, aby nám pomohl smontovat nábytek – zaplatíme si službu. Nepotřebujeme babičku na hlídání – zaplatíme si chůvu. Nepotřebujeme jít mezi lidi do hospody – jídlo i zábavu si objednáme domů.
Výsledkem je, že žijeme v nejpropojenější, ale zároveň v nejosamělejší době v historii. Světová zdravotnická organizace dnes označuje osamělost za globální epidemii srovnatelnou se zdravotními riziky kouření. Blahobyt nám koupil nezávislost, ale připravil nás o sounáležitost, která je pro naši psychickou pohodu klíčová.
Kudy z toho ven? Jak najít rovnováhu v dobe nadbytku
Konstatování, že se máme moc dobře, neznamená, že bychom se měli přát návrat k morovým epidemím, chudobě a těžké drině. Znamená to však, že se musíme naučit s blahobytem vědomě zacházet. Náš biologický hardware není na neomezený dostatek připraven a bez nastavení vědomých hranic nás komfort postupně zničí.
1. Praktikování dobrovolného nepohodlí
Starořímští stoici, jako byl Senecus nebo Marcus Aurelius, dobře věděli, jak nebezpečný může být neomezený luxus. Proto pravidelně praktikovali takzvané dobrovolné nepohodlí. Záměrně se sprchovali studenou vodou, postili se, chodili pěšky nebo spali na tvrdé zemi.
Nemusíte hned spát na podlaze, ale vědomé vystavování se mírnému nepohodlí (fyzické cvičení, otužování, půst, odmítnutí okamžitého uspokojení) resetuje náš dopaminový systém. Způsobí, že si opět začneme vážit obyčejných věcí – teplé postele, teplého jídla a odpočinku.
2. Digitální detox a dovednost nudit se
Nuda není nepřítel. Nuda je prostor, ve kterém vzniká kreativita, sebepoznání a duševní klid. Pokud každou volnou vteřinu v řadě na poště nebo na červené na křižovatce zaplníme vytahováním telefonu, nedáváme svému mozku šanci zpracovat emoce a myšlenky.
Zavést pravidla jako „žádné telefony u jídla“, „digitální detox o víkendu“ nebo vytvoření zón bez technologií v domě pomáhá vrátit vědomou pozornost do reálného světa.
3. Návrat k reálné, hmatatelné tvorbě
Abstraktní pracovní svět je nutné vyvážit činnostmi, které mají hmatatelný výsledek. Práce na zahradě, vaření, manuální tvorba, malování, oprava starého nábytku nebo hra na hudební nástroj doplňují do našeho mozku přesně ten typ uspokojení, který nám chybí v kanceláři. Vidíme, že pod našima rukama něco vzniká, a to vrací pocit smysluplnosti.
4. Pěstování hluboké vděčnosti
Vděčnost není klišé z ezoterických příruček, ale vědecky ověřený psychologický nástroj proti hedonické adaptaci. Pokud se aktivně zaměříme na to, co již máme – na zdraví, na to, že žijeme v míru, že máme střechu nad hlavou a přátele – zabraňujeme svému mozku, aby tyto věci považoval za automatické.
5. Zaměření na druhé (přesah přes vlastní ego)
Nejúčinnějším lékem na přehnané pozorování vlastních drobných problémů je pomoc druhým. Když věnujeme svůj čas, energii nebo zdroje někomu, kdo to opravdu potřebuje – ať už jde o dobrovolnictví, pomoc v rodině nebo podporu lokální komunity – naše vlastní „problémy prvního světa“ se okamžitě smrsknou na svou reálnou, zanedbatelnou velikost.
Závěr: Přijetí obyčejnosti jako nejvyšší formy umění
Tvrzení, že „lidé se mají tak dobře, že nevědí, co by dělali“, popisuje reálnou krizi smyslu moderní společnosti. Nahradili jsme fyzické utrpení utrpením psychickým a existenčním. Získali jsme svobodu a komfort, ale ztratili jsme jasně definovaný cíl a odolnost.
Řešení spočívá v pochopení, že štěstí nespočívá v neustálém hromadění dalších zážitků